Skate team

Když se po Tobě slehne zem....

Ahoj,

Malá rekapitulace Dubna, ikdyž s menší prodlevou.

3.4. 08 Sezení v Olomouci s týmem SKATESHOP.CZ / BMX 08.
Mám tu čest být členem tohoto týmu již druhým rokem. Podpora vlastních riderů je opravdu značná, pro tento rok je navíc team-managerem Honza Valenta, který se stará o naše bezproblémové fungování, za což mu jistě od celého týmu patří velké DÍKY. Bylo zajímavé sledovat, jak se vývoj BMX ve světě posunul a jak se Jenny snažil vysvětlit nám jezdců, jaké bychom měli dodržovat pravidla, aby vše fungovalo. Skateshop.cz team bude pro nadcházející léta čím silnější a produktivnější. Máme se na co těšit.


Druhý týden v Dubnu:
Když jsme se na konci Března začal cítit docela dobře, že jsme opět moh začít vklidu trénovat a měl jsme již jistou jak práci, tak díky sponzorům plán na celou sezónu 08, stala se věc, které se bojíme všichni, co jezdíme na kolech. Zranění. Vážnější zranění, které zahlásí stopku na dýl jak dva týdny.
(dva týdny, toto období jsme většinou všichni schopni akceptovat).
Zkusím Vám povyprávět kratičkej příběh, jak se to vše událo. Ten den, nevím teď přesně datum, jsem byl jezdit se Štosmínkem a celou partou v Pardubickém parku.
V nejlepší fázi rozjetosti upadám přímo do proti-banku a zastavuju se nejprve o levé zápěstí, které tlumí veškerý náraz. Cítím, jak je celá ruka pohmožděná a bubnuje. Jdu si radši sednout a trochu vše zkontrolovat. Čekám, že to bude natíkat, ale zatím nic. Po půl hodině cítím, že to na další ježdění rozhodně není, takže balím, loučím sem.
Druhý den ráno není zápěstí stále nateklé, přesto úchop čehokoliv je bolestivý. Nedivím se, protože to opravdu byla „šlupka“ a dávám si týdenní pauzu, stahuju si to každý den, mažu taktéž.

19.4 Pardubice; Závody pro mlaďochy.
Díky spolupráci s Fánou a celým osazením v Pardubicích jsme se rozhodli uspořádat závod pro podporu začínajících jezdců plus malou exhibici v podání best-trick jamu Masterů. Závody dopadly supr, se speakerováním odvedl pořádný kus práce Adam Waškovský, v porotě zasedli kluci z TBB týmu.Jante, Mongolík, Papouch, a také host Honza Jílek.
Všem závodníkům moc děkujeme za účast, omlouvám se za organizační chyby, mouchy ale věřte, že další závod v říjnu bude zase o kus lepší. Těšíme se na Vás.
ps.: ruka pořád bolí, je to boj.

29.4 Dva dny před návštěvou doktora jsem nebyl schopnej už ani zvednou hrníček od čaje a věděl sem, že je zle.
Asi každého zarazí, proč jsme tak dlouho čekal. Důvodů je hnedka několik.
1. nejsme místní, proto najít dokrota, který by mě přijal nebylo vůbec jednoduché
2. věděl jsme, že zápěstí není žádná sranda a takže jsem chtěl jít k tomu nejlepšímu v Pardubicích
3. jako bonus jsme neměl pojišťovnu, která by fungovala v Pardubickém kraji
Díky Fánovi, správce bikeparku, jsme se měl možnost dostat do rukou specialistovi, MUDr. Vanáčovi, který má přímo poradnu pro sportovce. Díky bohu za něj a jeho rady.
Mega průser byl ten, že jsme teda čekal, něco v podobě sádry nebo dlahy. Vše šlo docela rychle, příjem, rentgeny, zpět na ošetřovnu. V ordinaci se na mě pan doktor docela divně koukl, zeptal se, jak dlouho to už mám.Věděl to a byl připravenej na odpověď. Řekl: „Je potřeba to okamžitě řešit operativně“....
Inu v tu chvíly se to zdálo jako věčnost, rázem se mi sesypal celej svět. Nevnímal sem, jakej je lehkej nebo těžkej zákrok, řekl prostě operace a už to bylo...Trocha hvězdiček a už jen cítím, jak mě tahá sestřička za límec a chvatem zkušeného karatisty mě ukládá na vedlejší lůžko. Na čele cítím mlasknutí studeného obkladu a jako z tunelu se ozývá hlas pana doktora: „To jste ze všeho takhle naměko?“ Sám ze sebe sem hrozně smutnej, smutnej z toho, že jsem to tak dlouho odkládal, že sem „naměko“. Přisedám k panu doktorovi a poslouchám co dále.
Zlomenina člunkové / navikulární kosti:
Tato kost se vyživuje ze dvou protilehlých konců. Já ji mám prasklou přimo uprostřed ze 75%. Takže šance, že by to srostlo samo je takřka nulová. Řešením je šroub, navždy. Titanovej, jedem v pimpu.
Vy jste odkaď?
Nově bydlím v Pardubicích, kousek odsaď.
Tady Vás operovat nemůžeme, musíte zítra v 7H ráno nastoupit do Chrudimi.
Cože? Do Chrudimi?
Ano, je tam známý specialista, ten Vám to sešroubuje dobře. Chrudimská nemocnice je jen jedna, to najdete. Sestřička Vám tady ještě dá dlahu a můžete jít. Po operaci přijdete na kontrolu.

Ještě sem zvládl ukecat neoprenovou ortézu místo sádrové a odcházím.
Začíná mi to šrotovat, jak to vše naplánuju a vůbec zvládnu. Klasicky seznam.cz /mapy najít kde to vůbec je. Pak idos a vlaky. Vstávám ve 4 ráno abych to vůbec stihnul.
Co jsme zapoměl je zmínit, že mi řekli, že to bude jen malej zákrok a je docela možný, že mě pustí ještě ten den domů. Spíše sem vylekanej ze slova operace, takže moc nedokážu přemýšlet nad věcma reálně.
Chrudimská nemocnice je docel hezká, to teda musím uznat, docela vše klape, věděli o mě. Jde to opět rychle, prohlídka, odběry krve to byla fuška, zpátky s prázdným kelímkem (to sem nezvládl) beru papíry a odváděj si mě ještě s jedním, který má z nohejbalu přetrhané vazy do dlašího patra, na chirurgické oddělení. Změřit tlak, podepisuju další lejsta, že todle a tamto, přijemná sestřička mě odvádí na pokoj.
Todle byl první mega zásek! Přijít do nemocničního pokoje mezi lidi, kteří byli ofáčovaní, se sádrama, v modrých pižamech, s rukama a nohama různě zavěšenýma na držácích..V tu chvíly sem si říkal, že mě to až tak nebolí a že bych teda radši šel domů. To chraptění a nepříjemný zápach mě totálně udusává. Sestřička přináší plastovej holící strojek, holím si ruku nasucho. Pořezanej jako dobytek . To radši dávám pryč, nehraju si na puntičkáře. Dostávám také pižamo, a to je zle...Pak prášek...O tom, že sem snad všem asi třikrát řekl, že chci uplnou, totální a naprostou umtrvovací dávku Vám snad ani nemusím psát, to je jasňačka. Hrozně dlouho ležím na pokoji. Poté odváží sestřička nohejbalistu na sál.....Vyklepanej čekám, kdy si přijde pro mě. A je to tady. Přemýšlím nad tím, proč mě ta tabletka moc neoblbla, proč normálně vnímám.. Ležet na té posteli, bez trenek je v blůze, když Vás převážej je taky hrůza. Depka o to větší, když si dicky vzpomenu na Jennyho vykládání o cestách na lůžku po Motolské nemocnici... Je mi kufrovatě. Další doktor, tentokráté v zeleném, i s čepkou. A už to pípá, syčí a nafukuje a signalizuje..Sem na sále woe!!Jedna, dva, tři, přehodit, na nerezovej ponk. Ahoj, já jsme Anet a ty?..Jakub. Proč se nám tak třeseš? Chci totální umervení. Neboj. Víme. Hele Ančo,on dostal dva kubíky a třese se jak ratlík...Teď, Kubo to trochu štípne, tak se nelekej,..Jo, jo...vmžiku to zapálí v žíle a pak......uuuuuuuu....

.
Píp,píp,píp...Otevřu oči, všude až na to pípání klid, teplo, dokonce i venku svítí sluníčko, vepředu si tiše povádaj dvě starší sestřičky..Zvedá telefom a povídá, že už sem se probral..No ty brďo, už to mám za sebou to je supr. Na ruce jen malá náplast s polštářkem..A nebolí mě to nijak extra. Mám radost a sem tak o 90% klidnější..Převáží mě zpět na pokoj, snažím se neusnout. Stihnu ještě pozdravit nohejbalistu, kterému vysí z kolena nechutná hadička s lahvičkou plnou čebreného čehosik.
Zkontroluju všechny kolem a usínám... K večeru se sestřička ptá, zda nechci něco na bolest. Říkám, že ne, že to určitě vydržím. Začínám být lehce nervozní, měli mě pustit navečer domů, ale nikdo se ke mně nemá. Ptám se, kde je doktor. Setřečky, že přijde až zítra. Hrozně se lekám a říkám, že mám jít domů ještě dneska. Tak na to zapomeň hošánku, hezky lež a nedutej....Nokurwa!! Nemám sílu odporavat, sestřička byla tvrdá, uzemnila mě. Koukám, že nic nezvládnu, takže beru to jako výzvu a snažím se nemyslet na to, že tady musím kysnout do rána.
Zásek číslo tři. Noc v nemocnici. Naprosto neuvěřitelná depka.Ten cvakot hodin, kdy minuta je nesnesitelně dlouhá, jednou někdo vedle Vás sténá, pak zase chrápe. Nohejbalista celou noc hraje hry na mobilu..Celou noc až do vizity, tedy do 7hodin... ještě dneska slyším ten dutý klikot Sony Ericksonu..BRR, rak...Dodnes si vyčítám, že jsem si nenechal rovnou píchnout něco proti bolesti a nevzal sem si tabletku na spaní. To,co jsme předváděl pod tím držákem mé levé ruky se dá popsat něco jako hadí tanec v kádi.
Ráno byla vizita, čekal sem na to jako na boží slitování. Natěšeně sem na doktorovo neustále pokukoval a kýval hlavou ve stylu“tak co, řekněte mi , že už jdu domů“.. a on jen, že mi maj přinést led a že mi maj dát něco proti bolesti. Přitom sem nestihl říct ani slovo. Otočil se a byl na odchodu.Ale pane doktore, já bych potřeboval slyšet co a jak....Hej..a byl fuč.. No kurwa, zase nic..Je mi blbě, nechápu, točí se semnou pokoj..Ruka už nebolí, spíše už ani není moje..Sestřička přichází s mým přídělem tabletek a injekce proti bolesit.. Jde na to fikaně, chce vidět můj zadek. Neuvěřitelně rychle cítím uvolnění v ruce, je mi krásně.....
Snídaně...huhuhu.. Rohlík s máslem a kafe..Ok, pomali žvýkám a připiju si cafetem...Napočítám do deseti a vypálím na záchod, orosil sem se komplet, zezelenal na KAWASAKI, už už klečím u mísy.No ty woe, co to je? Nemám sílu, je mi zle, točí se mi hlava, a k tomu všemu mám ty debilní nemocniční tepláky, které jsou na tak dvakrát většího pacienta a k tomu na tkaničku, takže nejsem schopnej si je zavázat. Zkoušel sem to třikrát a pokaždé mi stály vlasy.. Sedím si tak u té hajzlmísy, opřenej o stěnu, koukám do zrcadla a říkám si, jestli je normální, aby člověk ve 22 letech byl najednou po malé operaci takhle vedle. Holt, todle sem si vážně nedal.
Dopoledne, stejně jako každá hodina v nemocnici je mega dlouhé. Volám Pájovi Cahinovi, ten měl totéž zranění. Do telefonu mu brečím, že mě to hrozně bolí. Straší mě, že mi to klidně mohli navrtat blbě a že to bude proser, že se to stává..Ježí se mi chlupy, sem dikobraz.
K odpoleni po obědě, kterej sem do sebe soukal tak půl hodiny, úplně studenej a nechutnej, sem si vyžádal znovu doktora...Hodnější sestřička na odpolední směně mi jej předpřipraví a poté mě odkáže na příjem, kde čeká..
Vklidu mi vysvětlí základy, a že je normální, že to takhle bolí. Poprvé vidím rentgen se šroubem..No comment..V duchu si to přirovnám cca k aretačnímu šroubku. Říká, že si mám nechat dát další tabletku proti bolesti a vše bude dobrý..šmajdám zpět do pokoje, chodba dlouhá jak alej v Petřvaldě, v jedné ruce šroub, v druhé tepláky...Shit!!!
Za vyptávání ještě dostávám odměnu a to čípek jak malíček...Prej jestli to zvládnu sám...Díky sestři.
Vím, že tam zůstanu další den. Je na čase vymyslet, kdo by byl ochoten mi přinést kartáček a třebas i ručník...Chrudim, freestyle MTB rider KRIGI..Ano, ano...Vyklubal se z něj neuvěřitelně ochotný klučina, který vše přinesl, nic nechtěl a ještě dlouze semnou vykládal a pronesl tu blahodárnou větu: „ Neboj, vše bude zase dobrý“. Nevím jak Vy, ale mě to v tu chvíly sílu nedodává, myslel sem na spoustu nesmyslů, ale zpětně si té věty vážím. Takže Krigi: Díky moc, dlužím Ti!!
Přemýšlím, kdo většinou v takových chvílých pomáhá..Rodiče? Holka? Kamarádi? Nebo úplně cizí lidé?
Po opuštění nemocnice mě čeká ještě řešení pár osobních problémů, které na pohodě rozhodně nepřidají. S ortézou na ruce, s vidinou dvou měsíců STOP ježdění sedím na posteli, civím z okna a je mi do breku. Někde v Pardubicích, sám, nasranej a dojebanej. Mělo to vůbec všechno smysl? Snažení se v Litomyšli s Jennym, trénování každý den s klukama. Se sponzory se mi na rok 08 podařilo konečně vybudovat podmínky pro cestování, lepší trénink a možnosti. A teď todle. Všechny exhibice a závody jsou ty tam..Totální depka..
Týden, dva,tři,měsíc fuč..Sem absoultně nesvůj. Co se vůbec dělá, když se nejezdí na kole odpoledne? Totální postiženost. Chodím přemýšlet k řece, prej je to Labe.Smrdí a jezdí tam parník. Sem tam s proudem, sem tam proti..Utíká mi Trutnov, BMX Masters a spouta drobnejších přesto zajímavých akcích, na které sem se moc těšil.. Zuřím, vztekám se, kopu. Stejně nic nepomáhá. Druhej měsíc je ještě horší..Všechno špatně. Počmáraných papírků, které by mi měly pomoct naplánovat další žití je plnej pokoj, stejně mi však není líp.
Kontrola u doktora: opět, pln očekávání, co vše mi řekne, a že snad budu konečně mít možnost začít jezdti a rychlo se vrátit k ježdění...
Trolejí ráno na konečnou, rentgen, zase první v čekárně, doko ještě dřív než doktror..Dobrý den, tak to ukažte..Hmmm, dobrý, hezký, takže dáme tomu ještě měsíc bez zátěže, pak pomalu zatěžovat a v Srpnu Vás poprosím o další návštěvu..
Huba mi padá až do sklepa a to sme v druhém patře. Plivu kolem sebe, tepna pulzuje, škrtí mě i límec u vytahaného trika. Už na pomilionté zhroucený plán.Ok..Dobře, zkouška jak má bejt..
Ubíhá čas, spousta věcí se mění, neustále bojuju jen o přežití, nemluvě o tom, že sem chtěl být jednou dobrej jezdec a co sem teď? Po dvou, třech měsících, po totální stopce už ani nevím, kdo a jak jedzí, není možný dohnat progresivní tempo CZ jezdců. Všechny cíle, plány o tom, jak jednou....sou ty tam..Ruku cítím nesmím cvičit, klikovat, nic. Doktor mě vystrašil také tím, že kost zatím nesrostla úplně a mám si dávat sakra pozor, abych neupad. Nedokáže si prej představit, jak by vyšroubovávali šroub, nebo co by vůbec dělali.
Začal sem si říkat, zda ještě vůbec někdy budu moc jezdit. Neustále si říkám, jak malá kost to je, jak malej zákrok to byl, jak všední záležitost to je, ale přes to vše mega zásek.
Nebyl sem si jist vůbec ničím, hledám další pomoc, další informace. Nečekaně mě kontroluje Kamil a nabízí pomoc v podobě dalšího skvělého doktora, pana Počepcova. Další nemocnice, další rentgeny. Po osobní návštěvě pana doktora mi padá neuvěřitleně velkej kámen, možná celej lom ze srdce. Vše je prej perfektně sešroubované, můžu začít zatěžovat ježděním. Pouzejediná věc, čemu se musím vyhnout pádu na dlaně. Dlouho procházím všechny pardubické lékárny, hledám vhodnou ortézu. Zbytek je nyní opět na mě.

Vše špatné co jsme prožil, beru teď jako výhodu a pinpongovej míček nespláchneš....